Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině. Jeho dědeček postavil pražský Palác Lucerna, jeho strýc založil Filmové studio Barrandov. Po komunistickém puči v roce 1948 nebylo umožněno Václavu Havlovi po ukončení základní školy dále řádně studovat. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a večerně studoval gymnázium. Z kádrových důvod nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto krátce studoval na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) pracoval jako jevištní technik (nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí) a dálkově studoval dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). V roce 1964 byla uvedena jeho první hra Zahradní slavnost. V roce 1964 se Václav Havel po osmileté známosti oženil se svou první ženou Olgou Šplíchalovou, která jej provázela těžkými životními zkouškami.

Eliška Černá (Eliskacernousek@seznam.cz)

jazykověda = lingvistika – věda o jazyce a jeho užívání

1) hláskosloví – o zvukové složce komunikace, mluvidla

fonetika – nauka o činnosti mluvních orgánů (artikulace, tvorba hlásek, sluchové

hodnocení)

fonologie – nauka o funkci fonémů (kvalita výslovnosti pere x bere, peče x péče…)

ortoepie – správná a spisovná výslovnost

ortofonie – závazná pravidla spisovného znění češtiny

ortografie – pravopis (použití písmen při psaní)

2) gramatika (mluvnice)

morfematika – nauka o morfémech, jejich stavbě a druzích (morfém – nejmenší část

slova)

morfologie (tvarosloví) – nauka o slovních druzích

syntax (skladba) – nauka o stavbě slov a souvětí

3) lexikologie – nauka o slovní zásobě

etymologie – původ slov

onomastika – vlastní jména

lexikografie – sestavování slovníků

4) sémantika – nauka o významu slov

5) slovotvorba – nauka o tvoření slov

6) stylistika – nauka o slohu, o způsobu výběru a využití jazykových prostředků v jazykových projevech, textová lingvistika – stavba souvislých jazykových projevů (textů…)

7) dialektologie – studium nářečí

8) nové obory:

sociolingvistika – vztah jazyka a společnosti v historii i současnosti

psycholingvistika – jazyk a psych. procesy

diachronní – studium vývoje jazyka

synchronní – studium stavu jazyka v určitém období

kompletní MO z literatury, česká i světová

INDOEVROPSKÁ

a) jazyky germánské: němčina, angličtina, švédština, norština, holandština…; -

b) jazyky italické - románské: francouzština, italština, portugalština, španělština, rumunština, moldavština…;

c) keltské: irština, bretonština…;

d) baltské: litevština, lotyština;

e) řečtina;

f) albánština a arménština;

g) indické: hindština, bengálština, cikánština…;

h) íránské: perština, afghánština;

i) slovanské – západní: čeština, polština, slovenština

– jižní: srbochorvatština, bulharština, slovinština, makedonština

- východní: ukrajinština, ruština, běloruština

UGROFINSKÁ – maďarština, finština, laponština, estonština…

ALTAJSKÁ - jazyky turkotatarské (turečtina, uzbečtina, kirgizština, kazaština…), jazyky mongolské (mongolština, burjatština) a jazyky mandžusko-tunguzské

korejština, japonština a čínština …

austroasijská – vietnamština, kambodžština

austronéská – malajština, indonézština, polynéské jazyky

SEMITOHAMITSKÁ– hebrejština, aramejština, arabština, berberština, somálština…

jazyky africké – súdánské, bantuské, hotentotské…

jazyky kavkazské – gruzínština, baskičtina…

Pořádek slov ve větě

volný – v podstatě libovolný (X např. němčina)

· PkS – zpravidla stojí před svým řídícím členem

· X termíny (kyselina sírová, kočka domácí) a poezie

· PkN – zpravidla stojí za svým řídícím větným členem

· X poezie

· příklonky – krátké tvary zájmen a příslovcí a pomocného slovesa být – stojí vždy za prvním přízvučným slovem ve větě

· např. : Zůstal jsem tam do večera. Ať už tě tu nevidím!

český spisovný jazyk:

· nejdůležitější tvar národního jazyka (plnohodnotný – škola, oficiální projevy)

· celonárodní dorozumívací prostředek všech příslušníků našeho národa

· jednotný na celém území

obecná čeština:

· není spisovným útvarem, nabývá celonárodního významu

nářečí:

· rozšířeno vždy jen na určitém území

· používá se zpravidla v neveřejné, každodenní verbální komunikaci

· dnes nářečí spíše na ústupu

· hlavním rozdílem hláskosloví a tvarosloví

6. Postavenie zemianstva v umeleckej tvorbe S.H.Vajanského, M.Kukučína, P.O.Hviezdoslava, J.Kalinčiaka

slovencina
lol (feeha@atlas.sk)

1)jmenný rod:-mužský

-ženský

-střední

-nemusí se shodovat s přirozeným rodem

2)jmenné číslo:-jednotné

-množné

-jména pomnožná(nůžky,vrata)

-jména hromadná(kamení,zrní)

čeština – západoslovanský jazyk – slovanský jazyk – indoevropská jazyková rodina

Praslovanština

· měkký a tvrdý jer (Б Љ)

· nosovky (en, on) – v češtině zanikly

· duál – podvojné číslo – v češtině zbytky duálu (skloňování číslovky 2; v 7. pádě jmen, která označují párové části těla – rukama, nohama, očima…)

· sedm pádů

· dva minulé časy – aorist, imperfektum (dochované jen imperf.)

· pohyblivý přízvuk (dochovaný v ruštině, v češtině hlavní na první slabice nebo slabičné předložce, dále pak vedlejší na každé liché slabice)

· dva slovesné vidy – dokonavý, nedokonavý

A) Výkladové slovníky - Příruční slovník jazyka českého  je náš největší soudobí slovník. Sčítá devět svazků, čtvrt milionu hesel abecedně řazených do dvou sloupců na 10 824 stranách. Celý tento, nejen pro jazykovědce, nenahraditelný kolos váží přibližně (první vydání) 20,75 kg. Tento slovník především informuje o významu hledaného výrazu s následující větou jako příkladem využití, většinou citací některého z českých autorů.

Materiál k sestavení tak velkého díla byl shromažďován od roku 1911. Nejstarší citáty jsou z roku 1770. Příruční slovník poprvé vycházel v letech 1935 až 1957 v sešitovém vydání.

úzus

- ustálená jazyková zvyklost, i nesprávná, např. pane Novák (tím se liší od normy)

(jazyk – soustava společensky uznávaných, obecně přijatých konvenčních znaků a pravidel jejich užívání)

norma

- soubor uznávaných jazykových prostředků (mluvnických i slovních) a způsobů jejich užívání

- existuje v jazyce samém

- vytváří se postupně v dorozumívacím procesu

- mění se (velmi pomalu) = pružná ustálenost, ne strnulost, přesto zaručuje stabilitu, jednotnost moderního spisovného jazyka

- týká se pravopisu, výslovnosti, tvarosloví

- z lat. lingua = jazyk

- věda o jazyce a jeho užívání (analýza jazyka, popis a výklad jazykových projevů)

A/ diachronní – historická; studium vývoje jazyka

B/ synchronní – studium stavu jazyka v určitém období

osoba: 1., 2., 3. jednotného i množného

u některých sloves jen tvar 3.osoby – prší, 3.osoba může vyjadřovat i všeobecný podmět

číslo: jednotné, množné, ve staročeštině duál, autorský plurál – mykání

plurál majestikum – zesílení významu

vykání, onkání – šel domů a trochu se vyspal, onikání

čas: minulý, přítomný, budoucí – objektivní

současnost, předčasnost, následnost – relativní

A/ Způsob výběru odborné literatury

- rychlá orientace pomocí:

1. anotace – zhuštěná, stručná informace o tematice díla, jeho pojetí a hodnotě, např. na katalogizačním lístku v knihovně

2. obsahu – přehled kapitol, oddílů s uvedením čísla stránky;bývá před textem nebo v závěru knihy

3. předmluvy / doslovu – záměr autora, způsoby a cíle řešení problematiky

4. resumé – souhrn, stručná informace o obsahu textu; bývá cizojazyčné, zvláště v angličtině, němčině, ruštině, francouzštině

5. rejstříku – abecední seznam termínů nebo autorů, osob vyskytujících se v textu

a) Zvuková stránka jazyka - věta je uzavřený celek nejen po stránce mluvnické,ale i zvukové

pro zvukovou podobu věty je rozhodující : 1) členění na větné úseky (rázování)

- každá složitější věta se rozděluje pauzami na skupiny nebo jednotlivá slova = větné úseky

- v psaných projevech jsou zvukové prostředky zčásti nahrazeny rozdělovacími znaménky

(tečka,otazník,vykřičník,pomlčka,středník),kladení čárky se řídí mluvnickými hledisky

9. století - pronikání křesťanství

- latina (ZE) + staroslověnština (1. spisovný slovanský jazyk)

11. století - vyhnání slovanských mnichů ze Sázavského kláštera (1097)

- latina

11.-12. stol. - 1. písemné záznamy českého jazyka = vpisky v latinských rukopisech

řeč - schopnost člověka vyjadřovat obsah vědomí pomocí artikulovaných zvuků

- konkrétní využití jazyka
- má funkci: a/ komunikativní (= základní, dorozumívací, sdělovací)
 b/ myšlenkovou - nástroj myšlení, podklad pro vytváření představ a pojmů
c/ expresivní (výrazovou) – k vyjadřování citů, přání
d/ apelovou (výzvovou) – působení na ostatní
 e/ estetickou – při uměleckém zpracování

- dorozumívání řečí – mezilidská (sociální) komunikace, vytváření jazykových projevů
a jejich chápání

MLUVENÁ - primární stránka jazyka

- souvislý proud zvuků vytvářený lidskými mluvidly; přenos akustického řečového signálu od mluvčího k posluchači

- členění: věty - myšlenky vyjádřené slovy

slova

slabiky

hlásky (nelze vyslovit izolovaně) - samohlásky (vokály), souhlásky (konsonanty), dvojhlásky(diftongy)=spojení 2 samohl. (ou,au,eu)

fonetika - zkoumá zvukovou stránku jazyka; řeč z artikulačního a akustického hlediska

- zkoumá prozodické vlastnosti - přízvuk (akcent)

- rytmus - pravidelné střídání

- melodie = změna výšky hlasu - záleží na

postoji mluvčího ke skutečnosti(viz otázka 9)

- zkoumá hláskosloví (činnost artikulačního ústrojí)

Praslovanština – asi od 2. tis. př. n. l. – společný základ všem slovanským jazykům, bez písemných památek

ESEJ

Druh úvahy na odborné téma (filozofická, společenská, výchovná, kulturní včetně literární).

Spojuje odbornost a uměleckost, citově zabarvená slova.

Ne příliš rozsáhlý útvar, psán s estetickým záměrem.

Zpracování živé, obrazný způsob vyjadřování s pomocí expresivních uměleckých prostředků, vtipné vyhrocení, lehký (i třeba trochu humorný) tón.

Na rozdíl od výkladu neplatí přísná pravidla výstavby textu.

Výklad

Útvar slohového postupu výkladového + popis, případně úvaha

Postihuje a vysvětluje vnitřní souvislosti a vztahy, podmínky vzniku, trvání jevu, jeho následky, objasňuje podstatu jevu

Cíl - odborné poučení o některém tématu z oblasti vědy, techniky, hospodářství, umění - sdělení nových poznatků (ve shodě s vědeckým poznáním)

Vztahy vysvětlovací (explikativní) i příčinnostní (kauzální) = příčina, podmínka, účinek, následek, důsledek, účel apod.

Výklad je základem učebnic, odborných časopisů a publikací

- slohový útvar, ve ketrém popisujeme tvory, věci, různé činnosti a přírodní děje

- úkolem popisu je vystihnout jednotlivé části popisovaného objektu, jejich vlastnosti a vzájemné vztahy

- jeden z nejnáročnějších (úroveň myšlení)

- zamyšlení nad různými problémy -> spěje k závěrům a myšlenkám

- hodnocení

Úvahy v různých stylových oblastech:

-od pravoslověnštiny k češtině

1. hláskové rozdíly : a)skupiny –or-,-ol-,-er-,-el- (v č.j. ra,la,re,le):golva-hlava,melko-mléko,berg-břeh…

b)skupiny dj,tj,kt(v č.j. na z,c):medja-mez,svetja-svíce)

c)skupiny dl,tl:v západoslovanských jazycích zůstalo(křídlo,pletl)

verbální – slovy (psaná, mluvená)

neverbální – užití jiných než slovních prostředků (mimika, gestikulace, symboly, značky, praporky, apod. )

styl hromadných sdělovacích prostředků

· informační – rychlé, objektivní, globální informace – příjemce si udělá názor

· přesvědčovací – ovlivňuje veřejné mínění

· věrohodnost, vzdělání, zábava

Jazykové skupiny

- styl umělecké prózy, poezie a dramatu

- funkce poznávací a estetická

- osobitost vyjádření

- citové působení

- využití všech jazykových prostředků a slohových postupů

- styl jednací, zaměření na sdělení faktů, na ovlivnění adresáta

- převážně písemná forma

- schematičnost, stereotypnost (snaha získat jednotné a přesné údaje, jednotný výklad, pro statistiku)

- anonymita autora i adresáta

- náročnost na dodržování norem v oblasti věčné i formální

- věcná výstižnost - pro rychlé zpracování

- předtištěné formuláře se vyplňují heslovitě

souvětí = těsné spojení dvou i více vět ve vyšší větný , významově gramatický celek (těsné spojení výpovědí); celek ohraničen též zvukově (klesavá intonace) a graficky (tečkou)

1.VĚTY DVOJČLENNÉ

- mají část podmětovou a část přísudkovou, i u nevyjádřeného podmětu, tj. základní syntaktickou dvojici(predikační), tedy oba dva základí větné členy; mohou být holé i rozvité

a) s přísudkem slovesným(sloveso v určitém tvaru)

Slunce svítí.Čtu knihu.

b) s přísudkem jmenným se sponou

Čas jsou peníze.Kotě je hravé.Boty jsou mi dobře.Život není jen pracovat.

c) s přísudkem jmenným beze spony

Mladost radost. Pohřeb zítra. Vstupné dobrovolné. Kniha –přítel člověka.

styl odborných časopisů, publikací, učebnic, manuálů, apod.

- termíny – ustálený význam,jednoznačné

- terminologická sousloví – ustálené výrazy: kyselina sírová, Farradayův zákon, apod.

A) Věta jednoduchá je základní jednotkou výpovědi. Rozlišujeme jednoduchou větu jednočlennou a větu dvojčlennou:

Věta jednočlenná:

Věta jednočlenná má pouze jeden ze základních větných členů (podmět nebo přísudek).

Sněží. - věta jednočlenná slovesná

WC - jednočlenná jmenná

Už je čas. - jednočlenná jmenná se sponou

Je vidět Bezděz. - jednočlenná slovesná se sponou

útvary:- tematicky mnohostranné

- projevy politické, slavnostní, řeči soudní, kázání, na kulturních akcích, přednášky

rysy: - veřejný charakter

- přímý kontakt s posluchači

- využívání zvukových prostředků a mimojazyčných prostředků (mimika, gesta)

- většinou emotivní působivost, naléhavost, působení na city a rozum

- důraz na způsob přednesu (frázování, větný přízvuk)

- seznamuje posluchače s dojmem, příběhem

- na začátku je úvod, který připraví posluchače

- na konci závěr shrnující dojmy, hodnotící; důsledky

Fce – sdělovací a uchovávací

Grafické prostředky – např. nadpis, odstavce, kapitoly, interpunkce, závorky, uvozovky, typ a velikost písma,…

funkce: - informační (oznámení, zprávy v novinách)
- poučovací

- vzdělávací

- zábavná

- přesvědčovací

užití: odborné publikace, časopisy, učebnice

cíl: poučit

slohový postup: popisný, výkladový, úvahový

znaky: - věcná správnost

- úplnost

- přesnost

- jednoznačnost vyjádření

- přehlednost

- užití termínů

1. Odchylky, které nepovažujeme za chyby

a) Elipsa (výpustka) – nevyjádření (vynechání) slova (slov nebo věty), které náleží do větného schématu, nebrání to však srozumitelnosti

Vlak odjíždí v deset (→ hodin) patnáct (→minut).

Máte (→knihu) Babičku?

Musím (→jít) brzo domů.

v dialogu: Kdy přijdeš? Nevím (→kdy přijdu).

věta s elipsou = eliptická, neúplná

 - běžné pro mluvenou řeč

doklad mnohovrstevnatosti češtiny :

spisovná čeština

- reprezentativní útvar národního jazyka, jednotný na celém území ( jednací jazyk na veřejnosti – v tisku , rozhlase, televizi, ve škole apod., jazyk literatury , jazyk dokumentů)

hovorová č.

- mluvená podoba spisovné češtiny (neužívá knižních tvarů, volnější větná stavba, málo přesné formulace-často, emocionální prvky)

Nespisovné útvary jazyka

1. Tvorba slov

· Odvozování

· předponové, příponové, předponově-příponové

Stavba slov – základní stavební jednotkou je morfém

· kořen (radix)- společná část slova ~ etymologicky příbuzná slova

· předpona (prefix) –většinou ve shodě s předložkou

-p. slovotvorná – dopis – zápis - úpis

-p.gramatická – pozoroval × zpozoroval >mění se vid

Dobrý řečník musí léty studií získat výmluvnost umělou.

U veřejné řeči rozeznáváme 3 stadia:

1) Zvolit téma, otázku, kterou řečník považuje za nutnou se zabývat, a shromáždit

potřebnou látku.Stadium invence.

2) Zpracování látky a utříbení myšlenek. Stadium kompozice.

3) Vlastní přednes. Stadium interpretece.

Invence a kompozice (dispozice) je vlastní přípravou k přednesu.

styl umělecké prózy, poezie a dramatu

- vyjadřují děj, činnost nebo stav

rozeznáváme slovesa: předmětová - (nesu dříví, držím knihu)

bezpředmětová - (vidím dobře, jdu, žiji)

přechodná - (vyrábět stroje, číst knihu)

nepřechodná - (dosáhnout úspěchu, podobat se

otci)

zvratná - ( myji se, bát se)

- vedle tzv. tradiční syntaxe se od 80. let rozvíjí valenční syntax

- valence: schopnost slova (zvláště slovesa) vázat na sebe větné členy s určitým významem a v určitém tvaru, tj. možnost doplňovat slovo z různých stran, např. sloveso – přísudek bývá zleva doplňován podmětem, zprava předmětem

- valenční pole (VP): souhrn valenčních pozic, určovaných přísudkem (predikátem)
např. Matka peče vánočku.

výpověď podávána doslova

je uvozena větou uvozovací, s níž netvoří souvětí

v textu graficky oddělujeme uvozovkami a velkým písmenem

ústně oddělujeme tónem hlasu, uvozovací věta má klesavou intonaci

Tropy:

*Epiteton- básnický (zbytečný) přívlastek (šedý vlk)

*Příměr –básnické přirovnání 1) Paralelismus – jev přirovnávaný i jeho obraz položíme vedle sebe

O květe čarovný, když v srdci lidstvu vykvétáš

O čárná ty májovému květu zdání růže podzimní.

Slovní zásoba – souhrn všech slov daného jazyka (čeština něco přes 1 000 000)

(zbytek do milionu tvoří převážně archaismy, dále neologismy, termíny, argotická slova…)

Jednotky slovní zásoby

· slova

· slovní spojení

· frazeologismy

  Jsou-li věty v souvětí na sobě mluvnicky nezávislé, je toto souvětí

 souřadné.

 Věty v souřadném souvětí jsou spojeny souřadnými spojkami a věty

 mají mezi sebou určité poměry.

 Spisovná slovní zásoba:

 a) slova slohově neutrální

 b) slova slohově zabarvená: 1) hovorová (motorák)

2) knižní (nechť, chabrý)

3) básnická (luna, vesna)

4) odborná (vstupní transformátor)

 Nespisovná slovní zásoba:

 a) obecná čeština- nespisovná vrtva jazyka (jo, extra)

 b) nářečná slova - nářečí česká - podkrkonošské

chodské

 moravská - slovácké

lašské

hanácké

 c)slova slangová a profesionální - slova používané při pvolání nebo

v zájmových útvarech

(bažant - nováček)

 d) argot - jsou to symbolické názvy (stříkačka- pistole)

- forma mluvená nebo písemná

- na základě vědeckého poznání objasňuje dosavadní i nové poznatky z různých oborů lidské činnosti

- poznávací metody: srov. analýza, syntéza, abstrakce, zobecnění

- vlastnosti: věcná správnost

- přehlednost

- jasnost a srozumitelnost

Sloveso patří mezi ohebné slovní druhy a ve větě je lexikálním nositelem děje. Vyjadřuje změny, procesy, stavy atd.

Slove lze podle významu rozdělit na:

- plnovýznamová (smát se, kreslit, jíst)

- pomocná amodální (být, mít, chtít, umět, muset, moci, smět, dělat, dát)

- fázová (začít, přestat)

těsné spojení dvou i více vět ve vyšší větný, významově gramatický celek

vztahy mezi větami v souvětí

a.) podřazovací = vztah závislosti (determinace) ® prostředkem pro vyjádření je hypotaxe (spojení těsnější)

b.) přiřazování, řazení = vztah souřadnosti (koordinace) ® prostředkem je parataxe (spojení volnější)

c.) kombinované, pak vznikají složitá souvětí (vztah hypotaxe I parataxe)

 Může být příd.a podst.jméno, zájmeno,číslovka,

příslovce, infinitiv slovesa.

 Přívlastek - shodný

neshodný

Předložky

předložky vlastní - slova, která se vyskytují jenom jako předložky

(v, na, za, po...)

nevlastní - slova, která podle souvislosti se mohou stát

i jiným slovním druhem

Každá předložka se pojí s nějakým pádem.

věta = slova, která jsou uspořádaná do uzavřeného celku, tj. slovní vyjádření myšlenky

věta - stránka:

- významová (obsahová)

- formální

- týž obsah lze vyjádřit různou formou

Věty podle obsahu

- oznamovací

- tázací

- rozkazovací

- přací

- zvolací - vyslovíme-li kteroukoli větu jako zvolání

Tvoření slov - odvozování

- skládání

- zkratky

Odvozování - je to tvoření slov s novým věcným významem

a) Příponami: Přípona jako samostatný slovo neexistuje.

Připojením přípony za slovo nové, které může být

jiného druhu než slovo původní.

Např.: taví - tavič, mosaz - mosazný, stavba - stavivo,

hnít - hnojit, nebo přechýlením názvů pracovníků:

zootechnik - zootechnička

- jsou to názvy osob, zvířat, věcí, dějů

podst.jm. - neodvozená -jsou to slova, která se rovnají svému slov.

základu

- odvozená - vznikají - odvozením : - příponami

- předponami

- skládáním

- zkratky

 Je to rozvíjející větný člen, který závisí na slovese (zpravidla

 přísudku), ale zároveň se vztahuje ke jménu ( většinou podmět,

 předmět).

- jsou to slova číselného významu; označují počet, pořadí atd.

Rozeznáváme číslovky : základní, řadové, druhové, násobné, neurčité

Základní - vyjadřují počet (odpovídají na otázku kolik)

např. dva, sto, tisíc

Řadové - označují místo v číselné řadě, pořadí (odpovídají na otázku

kolikátý, který) např. pátý, stý

Druhové - označují počet druhů (odpovídají na otázku kolikerý)

např. patery, desatery

Násobné - vyjadřují klikrát se nějaká věc vyskytá, kolikrát se něco

znásobilo (odpovídají na otázku kolikanásobný)

např. pětkrát, stokrát

Neurčité - nevyjadřují určitý přesný počet, určité přesné pořadí

např. kolikrát, málo, mnoho, několikery

- informace - v širším smyslu zpráva obecně, její obsah, údaje v ní obsažené, a to nejen obsah ústního sdělení, ale i článku, referátu, knihy, ale i signálu (světlem, praporkem…)

Slova významově hierarchizovaná

 slovníky,homonyma,antonyma,synonyma,mnohoznačná…

Slovní zásoba-souhrn slov určitého jazyka(spisovných i nespisovných),je zachycena ve slovnících(lexikonech),slovní zásoba obsahuje kolem milionu slov.

Járo slovní zásoby-nečastější,základní slova,celonárodní,společná většině projevů.

Individuální slovní zásoba

- současný jazyk = jazyk posledního půl století (odlišnosti územní, sociální, generační)

- nerovnoměrnost vývoje

- vývoj – nejrychleji ve slovní zásobě (kromě jejího jádra = zákl. slova), nutno pojmenovávat nové skutečnosti

- vývoj – pomaleji v gramatické stavbě, syntaxi (závislost na rozvoji myšlení a vlivu cizích jazyků), hláskosloví a tvarosloví

- je to věda o zvukové stránce jazyka, důsledné výslovnosti,

fyziolog.mluvení

Mezi jména patří podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky

=nauka o podstatě slohu, druzích slohu

=zkoumá styl uměleckých a neuměleckých lidských výtvorů

Styl=způsob užití vybraných prostředků, kombinace prvků při výstavbě celku

= z řec. Stylos(=rydlo)=nástroj k psaní

=netýká se jen jazykového projevu, ale také architektonických stylů, literárních stylů, životních stylů atd.

Jazykový styl(sloh)= způsob výstavby jazykového projevu, tj. způsob zpracování obsahu, výběru jazykových prostředků. Jejich uspořádání a využití v jazykových projevech

= jednotící princip jazykového projevu

slohové postupy a útvary

stylistika = nauka o slohu
- o podstatě slohu, druzích slohu, slohové výstavbě jazykových projevů, slohovém rozvrstvení jazykových prostředků

sloh - způsob výstavby jazykového projevu, způsob zpracování obsahu, výběru jazykových prostředků, jejich uspořádání a využití v jazykových projevech

- jednotící princip jazykového projevu (podle stylu se dá určit autor)

Souvětí - výpověď, která se skládá alespoň ze dvou základních skladebních dvojic

směšování vazeb – původně chybné vazby zautomatizované do povolenosti (správně je „cenit si koho, co“ x „cenit si čeho“)

oslovení – oddělené čárkami, v 5. pádě

citoslovce – nálady, pocity

samostatný větný člen – na začátku věty (Maminka, ta se naběhá.)

vsuvka – významově souvisí s větou (slovo, slovní spojení), není mluvnicky závislá (prosím)

osamocený větný člen – Brodil se bahnem. Po kotníky. Sám.

Tvarosloví (morfologie):

- část mluvnice (gramatiky)

- nauka o tvarech slov

- zabývá se tříděním slov na slovní druhy a morfologickými kategoriemi slov (jejich tvary a mluvnickými významy)

- slovo: má tvaroslovný základ (společný pro všechny tvary slova) a koncovku (tvarotvorná přípona) + koncovka nulová

Pravopis a výslovnost přejatých slov

pravopis

- původní

- počeštěný

původní pravopis: slova úzce odborná a slova mající charakter mezinárodních značek

pravopis počeštěný: slova zdomácnělá, obecně rozšířená a běžné odborné výrazy

- pojmenování nepřímá

- v uměleckém slohu

- podstatou úmyslné nejednoznačnosti slova

metoda deduktivní - postup od obecné poučky, jevu, definice k objasnění konkrétních jevů

metoda induktivní – postup od konkrétních jevů, méně obecných poznatků k vyvození

 obecného závěru, pravidla

 - nauka o získávaní, zpracování a využívání odborných

informacích.

 Střediska- knihovna

studovna

čítárna

 Slohové rozvrstvení jazykových prostředků

Rozvrstvení jazyka

Spisovná sl. zásoba:

- slohově nezabarvená

- slohově zabarvená

 - obsahuje pouze jednu základní skladební dvojici, popřípadě

obsahuje jeden člen ze skladební dvojice, ale to jde o

větu jednočlenou.

- jsou to slova, která sama o sobě neoznačují osobu, věc nebo

vlastnost, nýbrž jen zastupují určitá podst. a příd. jména

Rozlišujeme: Osobní, přivlastňovací, ukazovací, tázací, vztažná,

neurčitá, záporná

 Přídavná jména-vyjadřují vlastnosti osob, zvířat,věcí nebo jevu

 Přídavná jména- odvozená - tvoří se odvozováním -předponami

-příponami

a skládáním

- neodvozená

Racionální studium a jazyk - ne jenom porozumění; písemné zázn.

Celková orientace:

a) obsah - názvy kapitol a oddílů

b) resumé - informace o hl. informačních složkách

c) rejstříky - abecední seznam - termínů - osob

Jazyková kultura

Slovo – skupina hlásek, někdy i jedna, která má zřejmý význam; základní lexikální jednotka slovní zásoby, stránka zvuková a významová

1) Věty oznamovací - vyjadřují sdělení (informaci); v psaném projevu ukončeny tečkou; sloveso (přísudek) ve tvaru indikativu nebo kondicionálu např.: „Třída čtvrtá bé maturuje někdy v květnu.“

2) Věty tázací - mluvčí se chce něco dozvědět à vyjadřují otázku; v psaném projevu zakončené otazníkem (pro obzvlášť hloupé studenty: „?“ - ale věřím, že žádný takový mezi námi není); sloveso opět v indikativu či kondicionálu; intonace hlasu stoupá

a) zjišťovací - vyžadují odpověď „ano“ nebo „ne“ (např.: „Dáš si ještě pivo?“ a odpověď: „ANO!!!“)

b) doplňovací - úsilí doplnit mezeru ve vědomostech (např.: „V kolik hodin ses to včera vrátil domů?“ a odpověď: „Ve tři ráno!“)

c) vylučovací - odpověď jen částí otázky (např.: „Půjdeš ještě do další hospody nebo domů?“ a odpověď: „Do-mů!“)

d) rozvažovací - obracíme se k sobě (řešení nejistoty) (např.: „Pít či nepít?“ a odpověď: „Nepít!“)

e) řečnické - významově jsou oznamovací (tázací je pouze po formální stránce), nevyžaduje se odpověď (předpokládá se záporná - často ironie)

(např.: „Není tohle idiot?“ a odpověď: „ “)

 3) Věty rozkazovací - vyjadřují rozkaz (nečekaně), zákaz, výzvu, žádost, prosbu, radu; v písemném projevu ukončíme takovou větu vykřičníkem („!“); slovesný tvar většinou v imperativu (=rozkazovací způsob) např.: „Jdi do …!“

4) Věty přací - vyjadřují přání (uskutečnění nezáleží na mluvčím ani na adresátovi); jsou citově zabarveny; opět zakončujeme většinou vykřičníkem; sloveso v kondicionálu nebo v indikativu; většinou začínají ať, nechť

Věty 3) a 4) se společně nazývají „věty žádací“. Všechny věty mohou mít formu 5)věty zvolací - vyjadřují citový vztah; vždy zakončíme vykřičníkem, popřípadě otazníkem a vykřičníkem zároveň („?!“) např.: „Ty už jsi tu zas?!“

Společné rysy v mluvnické stavbě,slovní zásobě,ale i rozdíly)samostatný vývoj)

-společný základ: praslovanština (2000př.n.l)-asi v oblasti mezi Odrou a Dněprem,nedochovala se

- souzvučnost slov

- X mnohoznačnost

- slova stejně znějící ale mající odlišný význam

- mezi jejich významy není spojitost, hlásková shoda je náhodná

- ve výkladových slovnících uvedena v samostatných heslových odstavcích

- např. zámek, role, koza, kolo

 Příslovce (adverbia) - rozlišují se podle toho, co vyjadřují - místo, čas, příčinu, způsob, stupeň vlastnosti nebo míru předmětu

- lexikální význam

- písmo fonetické; hláskové > latinka

- vývoj pravopisu od 13. stol. (1. česká věta)

 Indoevropský jazyk je prajazyk, z kterého se vyvinuly jazyky další.

Indoevropské jazyky:

1) Indoíránské (indický, perský)

2) Řecké

3) Románské (francouzština, italština, španělština)

4) Keltské

5) Germánské (němčina, angličtina)

6) Baltské

7) Slovanské (čeština, polština, ruština)

Vsuvky

 slova nebo věty vložené do věty původní (před ní nebo za ní);

 tyto věty vysvětlují,doplňují,obracejí se na posluchače... Oddělují

 se čárkami.

 např. Upřímně řečeno, nečekal jsem takový úspěch.

Touto cestou, pokud se pamatuji, jsme ještě nešli.

 Výpustky

 Z věty se vypustí to, co by se opakovalo nebo co si posluchač sám

 doplní. Jsou běžné zejména v dialogu.

 např. Už půjdeš ? Ještě ne (půjdu).

Co s tím (uděláme) ? Už nechci (jíst).

a) do věty se mluvnicky nezačleňují:

· oslovení

· citoslovce

· samostatný větný člen - výraz vytčený před větu nebo dodatečně (aditivně) připojený; ve větě původní nahrazen ukazovacím zájmenem; odděluje se čárkou (Knihy, ty mám rád)

· vsuvka (parenteze) - slovní výraz nebo věta, která s obsahem souvisí jen významově, ne mluvnicky; nezávisí na žádném větném členu, přerušuje souvislé pásmo řeči

- odděluje se čárkami, pomlčkami, závorkami; odlišují se rovnou melodií a pauzami

- výjimka: ustálené vsuvky jednoslovné (prosím, myslím, doufám, bohužel...) se čárkami neoddělují  

Mluvené formy využívá především rozhlas a televize. Dělí se na dvě podskupiny podle počtu účastníků na monologické a dialogické.

Věta

Věta oznamovací

Charakteristika

· nepřetržité v čase

· reakce na konkrétní situaci

· připravené – přednášky či referáty

· nepřipravené – běžné rozhovory

Nářečí

- severovýchodní

- jihozápadní

- středočeské

severovýchodní:

- podkrkonošské - kreu, prauda, cejtit

jihozápadní:

- chodské

- doudlebské

abi -> habi

dochováno: mňa, sis

enom

hanácké: e,é -> i,í

o -> u

ó -> ou

Nářečí v literatuře:

Preissová, Kubím, Marek, Drda

 U významu slov se určuje obsah a rozsah.

 Obsah významu - je soubor složek, na které jde význam slova rozložit

 Rozsah významu - je dán souborem předmětů nebo jevů vykazující určit.

význam. rysy

 význam - věcný (označení předmětu nebo jevu)

- symbolický (symbolické přenes.významu: slon - neobratnost)

- slovotvorný (ten, kdo létá - letec)

 Některé významy se postupem doby mění, některé zůstávají

- mají velké množství shod nebo podobností v mluvnické stavbě, v koncovkách a v nejstarších vrstvách slovní zásoby

- vznikly rozpadem původního indoevropského (pra)jazyka