Autor: Mojmír Otruba
Nakladatel: Český spisovatel
Vazba: brožovaná
Rozsah: 256 stran
Hodnocení serveru: * * * * *
Mojmír Otruba (nar. 1923) je jedním z pražských neostrukturalistů. Působil v Ústavu pro českou literaturu. Za studií na filozofické fakultě Univezity Karlovy byl žákem Antonína Grunda a Vladimíra Šmilauera, později se odborně formoval hlavně na díle Jana Mukařovského a Felixe Vodičky, byl také ovlivněn antropologií Clauda Lévi-Strausse. Jako literární historik bohemista se přednostně zabývá literaturou 18. a 19. stol. (monografie o Boženě Němcové, s Miroslavem Kačerem dvě knihy o J.K.Tylovi, autorství četných hesel a spoluredaktorství několika literárních slovníků). Často se přitom zaměřuje ke konfliktním situacím, v nichž záležitosti literární, prolínající se společenskými, výrazně zasahují  hodnotový horizont (recepce K.H.Máchy, spory o Rukopisy). Tak jako jsou jeho stati textologické podníceny zkušenostmi z jeho ediční činnosti (krit. vydání díla Tylova,Šolcova, Šrámkova aj.), tak i jeho studium obecné problematiky literární historie a otázek literárně troretických je vesměs provokováno jeho praxí historiografickou (vztah mezi systémem  literatury a individualitou uměleckého tvůrce, konotované výpovědi, mezitextovost, axiologie literárního díla). Studium sémiotické základny pražského strukturalismu obohacuje tak Otruba  zejména o zřetel k tzv. pragmatické dimenzi sémiózy, jeho obecná a teoretická tázání se povětšinou dotýkají toho, v čem je znakovost nutně svázána s jedinečností dějinně kulturního času.