Josef Svatopluk MACHAR

* 29. 2. 1864 Kolín

+ 17. 3. 1942 Praha

Básník, fejetonista, jeden z iniciátorů České moderny a autor jejího manifestu. Jako syn mlynářského stárka prožil dětství v různých místech středních Čech, gymnázium vystudoval v Praze. Chtěl se stát důstojníkem(jednoroční vojenská služba), ale 1899 zastoupil úřednické místo v Ústavu pro pozemkový úvěr ve Vídni. Do Čech se vrátil až v r. 1918. Po celou dobu se účastnil literárního života, pravidelně přispíval do Herbenova Času a Masarykovy Naší doby, přátelil se s A. Jiráskem a T. G. Masarykem, významně se podílel na bojích mladé literarní generace devadesátých let. Jeho kritika V. Hálka v časopisu Naše doba vyústila ve vznik České moderny (1895), jejíž manifest Machar koncipoval. V manifestu převladají hlediska společenská a obecně kulturní nad problematikou umělecky tvůrčí. Kritizuje buržoazní společnost, proveincialismus, volá po principu pravdy, původnost, individuality, světovém rozhledu. Po r. 1916 byl Machar krátce věznen pro čtyři básně ve sbírce Krůpěje. Po návratu do Prahy působil jako generální inspektor armády (do r. 1924). Zklamán politickými poměry v republice rozchází se r. 1924 i s Masarykem, své kritiky uveřejňoval později v krajně pravicovém tisku ( Stříbrného Poslední list aj.)

Těžiště Macharova literárního odkazu je v jeho tvorbě básnické. Zahájil třídílnou lyrickou sbírkou Confiteor (1887), založenou na pochybnostech o společenských a vlasteneckých ideálech. Básnický individualismus se prohlubuje v dalším díle Čtyři knihy sonetů (1891-1894). V Ovidiových žalozpěvech z vyhnanství má svůj vzor politická lyrika Tristium Vindobona I-XX (1893). Osudům žen, jejich společenské závislosti a milostným deziluzím jsou věnována dvě epická díla, Zde by měli kvést růže (1894) a Magdalena (1894). Pod vlivem německého filozofa F. Nietzscheho zdůrazňuje ideál silné osobnosti (Dioklecian, Nero, Napoleon) ve sbírce Golgata (1901). Obrazem života lidstva od nejstarších dob po současnost byl ciklus Svědomím věků. Tvoří ho Vzari heléntského slunce (1906- antika), Jed z Judey (1906- vznik Křesťanství), Barbaři (1911- triumfující křesťanství), Pohanské plameny (1911- renesance), Apoštolové (1911- reformace), Roky za století: 1. Oni, 2. On (1921- revoluce, Napoleon), Krůčky dějin a Kam to spěje? (1926- současnost). Cyklus vyúsťuje pesimisticky, vývoj lidstva vrcholí v antice, další sestupný vývoj končí záhubou lidstva a kosmickou katastrofou. Pozdní verše mají podobu epigrafickou a satirickou (Na okraj dnů- 1935). Machar od počátku své básnické tvůrčí činnosti kladl důraz na věčnost, zprozaičtění verše, střízlivý hovorový styl, omezení obrazné složky ve prospěch významové stránky básnického sdělení. Stal se tak průkopníkem básnického realismu. Jádro Macharovy prózy tvoří fejetony, které publikoval i knižně jako svědectví doby. Vyznačují se subjektivností, ironií, sarkasmem, útočnou polemikou. Vystupoval proti politickým půtkám, planému vlastenčení, klerikalismu. Literárně cenné jsou Konfese literata (1901), dvoudílné vzpomínkové fejetony..

(zuzanapolackova@centrum.cz)