-Každá spol. musí usměrňovat a kontrolovat soc. chování svých členů a proto si vytváří svůj normativní řád (závazný soubor pravidel chování ve všech oblastech spol. života).
jvees69 (jvees69@seznam.cz)

Podnikem rozumíme právní celek vytvořený předepsaným způsobem z lidí, hmotného, nehmotného a finančního majetku proto, aby produkoval a prodával statky a služby a svým vlastníkům zhodnocoval kapitál dosahováním zisku.

- Je souhrn obecně závazných pravidel chování, které vydává stá jejichž zachování vynucuje

- je kodifikovaným minimem morálky a je s morálkou úzce spojeno

- Kodifikace- proces sepsání, možnost ho vynutit, je vynutitelné!

- Objektivní právo- právní předpisy, upravují společenské vztahy®právní vztahy

- Subjektivní právo-je nárok účastníka právního vztahu

Dělíme na 3 období: - Předsókratovská filozofie 6-4 st. př.n.l

- Filozofie klasického obd. 5-4 st. př.n.l.

- Doba helénismu konec 4.st.př.n.l.-529

Hlavním tématem v tomto období byl svět (kosmos) a hledání jeho základů, pralátky=arché, která dává všemu vznik. Nejstarší filozofové často nazýváni hýlozoisté (z čec. „hylé“=hmota a „zoé“´život)

Filozofie vzniká současně se starými civilizacemi Indie, Číny a Egypta, do své klasické podoby dospěla teprve v Řecku, kde Pythagoras poprvé použil slovo, kterým pak Platón nazval celou vědu. Rozvoj filozofie souvisí se vznikem a rozkvětem městských států na pobřeží malé Asie a již. Itálie.

- etika je filozofickou disciplínou, jejímž předmětem je morálka

- z řeckého éthos = zvyk, obyčej, charakter

- nejprve stanovuje „co má být“, co je žádoucí z hlediska dobra, spravedlnosti apod., označována jako praktická filozofie

- morálka – soubor představ sdílených v určité společnosti a době o tom, jaké chování a smýšlení jednotlivého člověka i lidských skupin je dobré, tj. jaké má být.

- dobro – opak zla, všechno, co je prospěšné a hodnotné, nejvyšší mravní ideál, něco co přináší naplnění, co utěšuje, má význam a smysl

- zlo – to, co škodí, ruší, kazí

- metafyzické – nedostatek dobra nebo jeho pnutí nesprávným směrem

- fyzické – katastrofy, nemoci apod.

- mravní – člověk ho páchá vědomě a svobodně

→ zlo jako podstata vlastně neexistuje

- mravy dané společnosti nebo skupiny jsou obvyklé vzorce chování ve vzájemných vztazích jejích členů

- morální norma – požadované pravidlo jednání (např. desatero přikázání - nepokradeš, nezabiješ apod.)

- morální vztahy – morální stav společnosti

- morální hodnoty – ideální cíle lidského jednání

- měřítko hodnot – měření a posuzování mravního stavu společnosti

- svoboda – stav bytosti jednající pouze ze své vlastní vůle, nezávisle na jakémkoli vnějším donucení, omezena pouze hranicemi svobody jiného člověka, vedle rozumu je nejvyšším atributem člověka; nutná podmínka i hodnota k naplnění morálních cílů

- svědomí – zvláštní fenomén lidského vědomí, jakýsi „vnitřní hlas“, který jako by hodnotil jednání člověka; osobní přesvědčení založené na přijetí určitých morálních norem, světovém názoru, ideálech, životních cílech, charakteru atd., které se stávají měřítkem posuzování zejm. vlastního chování

- odpovědnost – sekundární právní povinnost vznikající právnímu subjektu, který poruší primární právní povinnost vyplývající ze zákona nebo smlouvy. Odpovědnost zatěžuje nepříznivými právními následky. Právní normy odlišně upravují odpovědnost trestní, občanskoprávní, správní, mezinárodněprávní a jiné. Pokud je někdo odpovědný za své jednání, může rozumně odpovědět na otázku, proč jednal tak a ne jinak, a činy schvalujeme pokud mohou být rozumově ospravedlněny.

Protagoras, Gorgias, Sokrates, Platón, Aristoteles
Lenka (lennulik@seznam.cz)

- filozofie je soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka, kladoucí otázky o základu, smyslu porozumění a vysvětlení světa jako celku a místa člověka v něm; hledá jejich obecné vlastnosti

- pochází z řeckého slova filein = milovat a sofia = moudrost („láska k moudrosti“)

- nemá přesně vymezený předmět zkoumání, proto není věda v pravém slova smyslu (neempirická věda o empirickém)

- původně chápána jako souhrn veškerého poznání, postupně se začaly jednotlivé disciplíny oddělovat; chápána i jako věda o vývoji lidského myšlení

- má ve své aspiraci klást otázky a ne na ně odpovídat; cesta k odpovědi je myšlení a je důležitější než samotná odpověď

- slovo má původ v řečtině – „polis“ = řecký městský stát → politika – starost o věci veřejné; „logos“ = věda

- společenská (politická) věda zabývající se teorií politiky a politického myšlení, politickým životem

- předmět:

- fungování státu (a jeho řízení), mocenských a vládnoucích institucí (ústava, státní správa), politických stran, státních i nestátních organizací a zájmových skupin, politické chování a úlohy lidí

- existence politických systémů, pravidle a zákonitostí, vztahů nadřazenosti a podřízenosti, moci a autority, tvorba sociální politiky

- analýza politických ideologií, dějin politických teorií a filozofií

- vztahy mezi státy (mezinárodní politika, politická geografie, mezinárodní organizace, integrace)

- integrační věda:

- filozofie – politologie se z ní vyčlenila, poskytuje metody a teorie, V. Čermák, H. Arendtová

- státověda – často ztotožňováno

- sociologie – studium mocí, politických stran, volebního chování; T.G.Masaryk, E. Beneš, V. Bělohradský, M. Weber

- historie – okolnosti vzniku politických myšlenek; N. Machiavelli, P. Pithart

- ekonomie – vzájemné ovlivňování (politické rozhodnutí → ekonom. růst, ekonom. úroveň → preference voličů)

- právní věda – podmíněnost

- psychologie – výzkum polit. chování lidí (psychoanalýza), tendence podřizovat se autoritám a totalitám

OBČAN A STÁT

- stát je nadřízenou mocenskou spol

- občanem se člověk stává narozením, ke změně občanství může dojít propuštěním ze státního svazku a přijetím

do něj

- občan je podřízen mocenským orgánům, kt. významně zasahují do jeho života (např. jak velké daně)

- občanské povinnosti vyváženy výhodami (bezpečnost pbč., zdravotní péče, vzdělání)

- ČR je jednotný, demokratický a právní stát

- Zdrojem veškeré státní moci je lid. moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

- Politický systém je založen na svobodném, dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektující demokratické principy

- Základní zákon státu je ústava; právní akt nejvyšší právní síly, upravuje principy státu, organizaci veřejné moci, územní samosprávu a základní práva a svobody občanů.

- Ostatní právní normy mají z ústavy vycházet a nesmí s ní být v rozporu

- Ústava je základem pro zachování sociálního smíru a ochrany občanských práv a svobod a státní suverenity.

- Stanoveny základní principy, na kterých je náš právní řád postaven: nedotknutelnost lidské důstojnosti a svoboda všech občanů v právním státě.

 - globalizace, neboli srůstání světa, je proces sbližování kultur a ekonomik různých národů a států

- globální = souhrnný, týkající se celého světa

- proces je přirozený, nevyhnutelný, do jisté míry očekávatelný

- pojem vyvinut z výroku kanadského sociologa Marshalla McLuhana (konec 60. let - v USA a Kanadě dovršena telefonizace, masové užívání automobilů, TV v každé domácnosti) – hovořil o budoucím světě jako o globální vesnici, kde k sobě budou mít všichni stejně daleko jak k nejbližšímu sousedovi

- stát a právo spolu navzájem souvisí

- lze vymezit jako institucionalizované společenství lidí žijících trvale na ohraničeném území

- podstatou (tributem, znakem) je obyvatelstvo (národ, lid), státní území a státní moc

Narodil se v Královci v Prusku a celý život z něj prakticky nevytáhl paty.

-Žil spořádaně a poklidně. Byl to pořádkumilovný, přesný až puntičkářský člověk.

-Je znám termín „Kantova procházka“: Kant s neúprosnou přesností v pravidelnou denní hodinu vyšel na procházku, takže občané si podle něj mohli seřizovat hodinky.

- studoval na zdejší univerzitě - nakonec se stal až rektorem celé University, profesorem logiky a metafyziky.

nikdy neměl rodinu a věnoval se pouze akademické dráze

-metafyziku považoval za vědu o hranicích lidského rozumu

-za svůj životní úkol pojal určit hranici mezi empirismem a racionalismem

- každý lidský kolektiv má řídící systém  politický systém  tvořen: zákony země,výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí,státní správou,  systémem vnitřní ochrany (policie) a obrany (vojsko)

světová populace,skladba.
Lenka (lenkalipnicka@seznam.cz)

Slohová práce na téma sexualita
Lenka (lenkalipnicka@seznam.cz)

ROKOKO (galantní styl)

= přechod mezi barokem a klasicismem

- vznikl jako opozice proti baroknímu patosu ve 30.letech 18.stol.

- zaměřen více na drobnokresebné ozdoby než na stavbu širokých ploch

- odmítá kontrapunkt (= soubor komp.technik vícehlasé hudby, zal.na spojování různých současně zaznívajících melodií; horizontální zřetele k výstavbě jednotl. melodic.linií se zde komplikují vertikálními zřeteli ke kvalitě vznikajících souzvuků a jejich spojů)

- vyjadřuje určité stránky hravosti a graciézní líbeznosti à charakt.stránky raného klasicismu a mladší tvorby Haydnovy a Mozartovy

KLASICISMUS:

- nejvyšší stadium vývoje hudby v evr.feudalismu

- ideově souvisí s racionalismem a osvícenstvím, kt.jsou již charakt.znaky rozkladu feudalismu

- dotváří se vývoj svébytných forem instr.hudby, zjm. sonátové v užší slova smyslu i sonátového cyklu, a důl.hud.druhů:

¯ symfonie = technicky i obsahově nejvýznam.druh orch.skladby

- asi 1750 se stabilizoval převzetím cyklické formy sonáty

 15.stol. – bouřlivé střety církve a laického světa, ale posun ve vývoji hudby

 rozvoj světského umění

 církev bránila středověkou tradici v polyfonii, názorově odpovídající matematickému a „intelektuálnímu“ pojetí, humanismus ale usiloval o zvýraznění textu polyfonními technikami (milostný nebo moralizující obsah) à uvolnění formy ve prospěch vyjádření textu

 vývoj polyfonie k volnějšímu, otevřenějšímu projevu à vznik odlišného proudu (protiklad k dosavadnímu církevnímu umění

 náboženské rozkoly – spor mezi katolíky a protestanty –vliv na umění

 počátek 15.stol.: vnik školy v Burgundsku – dovedla do krajnosti tendence období ars nova + obohatila o novinky: z Anglie – John Dunstable (asi1390-1453) propracoval techniku faux bourdon = hlasy vedeny v souzvuku tercie a sexty s danou melodií, umístěnou v nejhlubším hlase à franko-vlámská škola

- opera o třech dějstvích, libreto G.Preissová, premiéra 21.1.1904 v Brně

Osoby: Buryjovka (a); její vnuci Števa (t) a Laca Klemeň (t); jejich sestřenice Jenůfa (s); Kostelnička (s).

Dějiště: moravská vesnice konce 19.století.

Děj: V pohorském mlýně žije Buryjovka s vnuky, nevlastními bratry Števou a Lacou. V domě vypomáhá jejich sestřenice Jenůfa, pastorkyňa Buryjovčiny snachy, přezdívaná pro své přísné mravy Kostelnička. Jenůfa miluje Števu a čeká s ním dítě, Števu však přitahuje pouze její krása. K Jenůfě cítí lásku i Laca, a aby jí dokázal Števovu povrchnost, poraní Jenůfu na tváři. Števa skutečně ztratí o dívku zájem a opouští ji. Jenůfa tajně porodí a Kostelnička nemluvně utopí. N jaře objeví ledaři mrtvolku dítěte a Kostelnička bere vinu na sebe. Laca slibuje Jenůfě věrnost a oba si vyznají lásku.

Dílo: Opera čerpá z lidové hudby. Je vybudována v melodických motivů, které kopírují rytmiku moravské dikce a slévají se v jednotlivý dramatický proud.

- evr.hudba 17. a části 18.stol.

- vyhranění rozdílu mezi vokální a instrumentální hudbou

- konečné prosazení dur-mollového systému (= užívá téměř výlučně tonálních prostředků durových a mollových stupnic)

- přechodem k baroku tzv. benátská škola - emancipovala orchestr

-objevili ve vícesborovosti princip koncertu

a prostorového účinku

- akcentují expresívnost a barevnosti

- vliv na celou Evropu

 pozvolné oddělení od Východu (polit. i náb.) v 5.-11.stol. à řečtina a prameny antického vědění téměř zapomenuty, avšak zachována klasičnost v kultuře

 propojení církevní a světské hudby v antickém Řecku a Římě à neochotné přijímání hudeb. zvyklostí představiteli křesťanské církve (sv.Jeroným pohrdal hudeb.nástroji)

 shromáždění křesťanů à vznik primitivní liturgie – kombinace helénské formy s židovskými synagogálními zpěvy

 základem první liturgické hudby melodické skladby s refrénem („antifona“ a „responsorium“)

 v prvních kostelech – zpívané čtení a předříkávání modliteb à zpívaný přednes (protahování čteného, něco mezi melodií a prozodií, zvláštní důraz na interpunkční znaménka a intonaci) příznačný pro monodickou hudbu (= jednohlas s doprovodem) křesťanského Západu

 hudba vznikla ze základní potřeby komunikace (při hledání řeči)

 podle etnomuzikologické teorie uměl člověk rozlišit různé výšky tónů a uspořádat je do určitého celku již před 40 000 lety

 první hudební projevy za Homo musicus při význačných událostech (pohřební rituály, lovy, obřady spjaté s plodností …)

první nástroje: