Slovo komunikace je latinského původu. V latině se slovem communicare rozumí communem redere - učinit společným. Hlubší význam slova komunikace vyjadřuje latinská věta " communicare est multum dare " - komunikovat znamená mnoho dávat. Tento hlubší význam vyjadřuje český termín " sdíleti se s někým o něco ".

TÉMA: SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE

Jméno:

Obor:

 Slovo komunikace je latinského původu. V latině se slovem communicare rozumí communem redere - učinit společným. Hlubší význam slova komunikace vyjadřuje latinská věta " communicare est multum dare " - komunikovat znamená mnoho dávat. Tento hlubší význam vyjadřuje český termín " sdíleti se s někým o něco ". ( Křivohlavý, J.,1986 ) Toto se dále rozvíjí a komunikovat dnes znamená něco si navzájem sdělovat, s někým se z něčeho společně radovat, druhému něco předávat, dávat a zároveň také přijímat. ( Křivohlavý, J., 1988 ) K meziosobní komunikaci dochází při vzájemném setkávání člověka s člověkem, člověka se skupinou, dochází k ní tedy při sociálním styku. Sociální styk má tři stránky, stránku komunikativní, interaktivní a sociálně percepční. Komunikaci chápeme jako předávání informací, interakci jako vzájemné působení a sociální percepci jako vnímání, poznávání člověka člověkem. ( Mareš, ,J., Křivohlavý, J., 1989 podle Andrejevová, G., N., 1981 ) Tyto tři stránky při vzájemné komunikaci od sebe nelze oddělovat, ale je nutno je chápat jako celek. Pozorný posluchač nevnímá jen informaci, kterou mu druhý předává, ale vnímá i jeho pocity postoje, nálady. Naopak i ten, kdo mluví nesděluje jen informace, ale i postoj k věci, o které mluví, postoj k posluchači, své sebepojetí za koho se považuje, tebe-pojetí - za koho považuje druhého, svá přání. To vše sděluje řečí (používá slov, ale i různý tón hlasu, pomlčky a pauzy v řeči ), dále pak pohledem, postojem, gesty. Informace si tedy sdělujeme slovy ( verbálně ), mimoslovně ( neverbálně ) a činy ( svým jednáním a chováním ). O tom, co se děje při vzájemném setkávání lidí nám teorie sociální komunikace říká ve třech základních poučkách. První je " není možno nekomunikovat ". Při setkání s druhým vždy předáváme určité sdělení. Sdělením může být letmý pohled, úsměv, přiblížení, oddálení. Sdělením je i to, jestliže někoho potkáme a on dělá, že nás nevidí. Druhá poučka říká : " není možno nemetakomunikovat ", kdy meta znamená " to, co je nad ". Nad naší komunikací může být např. přesvědčení, že to co sdělujeme je skutečná událost nebo naopak určitá nejistota, že to co sděluji, je jen moje domněnka. Může tam být také simulace ( snaha za pravdivé podávat to, co je ve skutečnosti jiné ) nebo disimulace ( snaha zamaskovat to, co existuje). Třetí věta teorie komunikace je : " není možno se nijak nechovat ". To znamená, že když něco sdělujeme, vždycky se přitom nějak chováme a to prozrazuje jaký postoj máme k tomu, co říkáme. ( Křivohlavý, J., 1986 ) Základní formou verbální komunikace je rozhovor, který je charakteristickým znakem osobního styku člověka s člověkem. Je uznáním lidství, neboť s neživým předmětem rozhovornevedeme. Nemluvit s urřitým člověkem je jednou z nejostřejších forem vyjádření opovržení a pohrdání. Naopak rozhovor, ve kterém nám někdo naslouchá, nám říká, že se na nás naslouchající dívá jako na plnohodnotného člověka.

Rozhovor je příležitostí poznat, jaký vztah máme s člověkem, se kterým do něho vstupujeme. Rozhovor je také zároveň příležitostí tento vztah měnit, zlepšovat... A nejen to. V rozhovoru můžeme odečítat z projevů toho druhého, jak se na nás dívá, za koho nás má, jak si nás váží a podle toho usměrňovat své sebepojetí.

 Rozhovor, v němž jsou oba účastníci aktivní se nazývá dialog. V takovém rozhovoru jeden odpovídá na to, nač se ptá druhý. Jeho charakteristickým znakem je určitá zpětnovazební odezva, spolupodílení se na vzájemném díle, vzájemnost. V dialogu dochází k pokusům hlouběji chápat význam toho, co se děje i toho, co se říká. Zároveň je v něm kladen důraz na vzájemné vztahy naprosté důvěry a důvěryhodnosti účastníků, na vzájemné otvírání se sobě navzájem. V takovém rozhovoru můžeme mluvit o citlivých a závažných věcech. Je projevem hlubokého přátelství a nazýváme ho dialogem bytostným. V bytostném dialogu se o sobě můžeme dozvědět i negativní věci, a přece nás to neurazí. Nezraní nás to proto, že víme, že si nás partner váží a myslí to s námi dobře. V takovém rozhovoru svěřujeme druhé osobě to, co bychom nikomu jinému neřekli. Svěřujeme své nejistoty, otázky, problémy, chyby, omyly atp. .Dialog není jednostrannou záležitostí, spočívá v ochotě obou účastníků jak dávat, tak brát. Jestliže tedy chci, aby mi někdo naslouchal, pak i já mu musím naslouchat. Obrazně řečeno, pokud je tento přátelský rozhovor dobrý, tak v něm jde o spolunesení ( sdílení ) vzájemných radostí i starostí. S rozhovorem souvisí i sdělování činy, tzn. že jestliže s někým vedeme rozhovor, vždy se k němu nějakým způsobem vztahuje to, co děláme,jak jednáme a jak se chováme. Činy pro nás mají určitou konkrétní hodnotu. Takovou hodnotu pro nás má např. pochvala, uznání, výtka, ironie... Určitou hodnotu pro nás má to, co někdo o nás říká, jak s námi jedná a jak se k nám chová, když spolu mluvíme, i to, co o nás říká, jak jedná a co dělá, když nás nevidí. Tím jak se k sobě chováme si sdělujeme určitou míru úcty a uznání nebo naopak určitou míru neúcty a neznání. ( Křivohlavý, J., 1988 )

 Při rozhovoru rozlišujeme slyšení od naslouchání. Slyšení je fyziologickou záležitostí, je to schopnost zachycovat uchem různé zvuky. Naslouchání navazuje na slyšení, není už však jen fyziologickou záležitostí, nýbrž stává se záležitostí psychologickou. Jde v něm o porozumění a pochopení toho, co slyšíme. Naslouchat tedy znamená podstatně více než jen slyšet, co nám kdo říká. Znamená to hlavně vidět, že nám chce někdo něco sdělit. Znamená to všimnout si, že někdo chce, abychom mu věnovali svůj čas a vyslechli ho. Křivohlavý, J., ve své knize Povídej - naslouchám rozlišuje tři způsoby naslouchání : první je naslouchání ušima - slyšením, druhé naslouchání očima - viděním, třetí naslouchání srdcem - milováním.

 Při naslouchání ušima jde o to porozumět tomu, co nám kdo říká, to znamená pochopit, co tím kterým slovem míní. Pochopit význam slov ( vět ) nám dopomáhá způsob, jakým jsou slova vyslovena. Při naslouchání rozhovoru můžeme nejenom slyšet, ale také mnohé vidět. Z tváře hovořící osoby můžeme vyčíst především její emocionální stav, tzn. jaké city prožívá ( štěstí - neštěstí, radost - smutek, klid - rozčilení a další ). Mnoho nám říkají také pohledy ( např. jestliže někdo neustále uhýbá pohledem a nechce se nám podívat do očí, nechce, aby se mu někdo podíval do duše ) a celkový vzhled hovořícího ( jak je oblečen, upraven, ale i to, jak se chová k druhým lidem ). V každém rozhovoru můžeme slyšet ještě o něco více, a to jestliže budeme naslouchat srdcem. Potom můžeme uslyšet v pozadí žertování hluboký smutek a pláč nebo naopak v pozadí zármutku hluboký vnitřní klid.

 Při naslouchání nejde jen o to vyposlechnout to, co nám někdo říká, jde především o to vycítit, co hovořící prožívá ve svém nitru, co cítí. Jde o poznání jeho neuspokojených potřeb a přání, jeho frustrací, jeho schopnosti unést tíseň, do které se dostal. Tento pokus o souznění citů a porozumění se označuje jako empatie ( vcítění se ). Michael Jacobs, 1985

( Křivohlavý, J., 1993 ) k tomu říká : " Empatie začíná tam, kde opustíme vlastní myšlenky, city a představy a začneme uvažovat o tom, jak bychom se asi my cítili v situaci druhého člověka. Vžijeme se přitom do kůže druhého člověka a pokusíme se vcítit do jeho situace nejen myšlenkové, ale především citové. " Člověk často neslyší, co mu druhý říká, protože to ani slyšet nechce. Naslouchání ztěžuje i vzájemný vztah účastníků rozhovorů. Jinak slyšíme přítele, jinak nepřítele, jinak nasloucháme člověku, k němuž máme hluboký respekt, jinak člověku, kterého si tolik nevážíme. Stejně tak jinak nasloucháme člověku, kterému důvěřujeme a jinak člověku, kterému po předchozích zkušenostech moc nedůvěřujeme. Chybou posluchače je, že často skáče partnerovi do řeči, snaží se jím manipulovat, moc se ptá, není dostatečně empatický...

Závěr:

 V dnešní uspěchané době mnoho z nás nevěnuje pozornost dobré mezilidské komunikaci, často ani nezjistíme ( nevšimneme si ), že nám chce někdo něco sdělit. Své vnímání při rozhovoru omezujeme pouze na příjem informací, méně (nebo vůbec ) si všímáme neverbálních projevů hovořícího, nepřemýšlíme nad významem slov nebo nad tím, zda jsou slova v harmonii s postoji, pohledy, pohyby. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že to nejsou jen slova, ale celé naše bytí, co něco říká.

Použitá literatura :

1) Křivohlavý, J. : Já a ty - o zdravých vztazích mezi lidmi. Praha, Avicenum, 1986

2) Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha, Svoboda, 1988

3) Křivohlavý, J. : Povídej - naslouchám. Praha, Návrat, 1993

4) Mareš,J., Křivohlavý, J. : Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha, SPN, 1989