Nepříjemnou cestou jsme vyšli za necelou půl hodinku a já už jsem chtěla volat do Guinessovy knihy rekordů, že by se to za tak krátký čas jistě nikomu nepodařilo.

Pokračovali jsme přes sluneční louku a poslední část, která na nás čekala, byl krátký chodníček přes les. Měla jsem pocit, že jsme přes něj přešli raketovou rychlostí. Divné bylo, že v tomto bodě jsem byla na čele skupiny já. Ani ne tak proto, že jsem si v koutku duše uvědomovala, že výhled je už za rohem (pokud vůbec existují v lese rohy), ale kvůli mému strachu z lesní zvěře.

Zdroj: Patrícia Lukáčová

Konečně v cíli

Sice mi každé šustění listí přineslo menší srdeční zástavu, ale nedaleko jsem už viděla pronikající paprsky slunce a věděla jsem, že o pár minut budeme stát na té maličké skále a obdivovat celé město shora. Bez dechu jsem se postavila na nedaleký kámen, abych viděla co nejdále. S myšlenkou pověsit si tento krásný pohled na sociální sítě, vytáhla jsem z tašky svůj telefon.

Do té doby to všechno vypadalo jako sobotní idylka, ale nyní se mi chvělo celé tělo. Strach z výšek jsem se i nadále snažila ignorovat a roztřesenýma rukama jsem nejistě klikla na ikonku s fotoaparátem, když v tom... Nohy se mi podvrtly a v hlavě jsem měla jen pár myšlenek o tom, že asi ta pětikorunová obuv není vhodná na skály nebo jaký krásný život jsem dosud přežila. Amen, můj život se mi v mysli přehrával jako film, a mě zastavil až prudký náraz na cosi tvrdé několik metrů pod skálou...

Zdroj: Marek Mitter

Jak to bylo doopravdy?

Dobře, možná jsem si to celé trošku přibarvila. Ano, ve skutečnosti se mi ta noha opravdu sklouzla i pětikorunovou obuv jsem měla na sobě (to jsem v té chvíli rapidně přehodnotila, a boty po příchodu domů nemilosrdně vyhodila). Ale místo toho, abych spadla já, vypadl mi z rukou jen telefon a já jsem v té chvíli přežila pár infarktů najednou. Celé se to odéhrálo velmi rychle, ale teď to mám v hlavě jako velmi nepovedený zpomalený záběr. Moje tvář se směšnými grimasami a z úst jsem chrlila všechny nadávky světa. V hlavě jsem vyzývala všechny mobilové bohy, aby zabránili zkáze na tom mém.

Zdroj: Etuo.cz

Telefon jsem s malou dušičku zvedla ze země a slzám štěstí se už nedalo zabránit. V hloubi duše jsem děkovala tomu, kdo vymyslel obaly na mobil a ušetřil mi tak nemálo peněz na opravu nebo nový telefon. Místo toho jsem se na další den vybrala investovat do kvalitních bot.